Na ten den Baštihlav čekal už velmi dlouho a konečně tu byl. Před osmi lety odešel ze své vesnice a našel si práci ve speciální divizi soukromé armády Godwila U. Hrabala, největšího obchodníka s hvězdami v markopolis. Baštihlav přemýšlel, jak moc se od té doby změnil jako člověk: před osmi lety byl mladý kluk, který cítil jistou prázdnotu ve svém srdci a byl si jistý, že práce bude to, co ji zaplní. Teď byl mladý muž, který stále cítil tu samou prázdnotu ve svém srdci a byl si jistý, že více práce je to, co ji zaplní. Byl tedy velmi šťastný, když dnes dostal skutečnou misi. Byl přesvědčen, že toto konečně dá směr jeho životu.
„Děkuji pane,“ řekl Baštihlav, když mu to major oznámil. „Mistr Godwil od vás očekává velké věci.“ řekl major Olihněv, velmi vysoký běloch, který se opálil při cvičení vojáků v silném Markopolském slunci. Toto slunce mu bohužel také dalo něco mnohem horšího než opálení. „Doufám, že se vaše rakovina kůže zlepšila,“ pokusil se o konverzaci Baštihlav. „Jóo… Už nebudeme cvičit venku.“ Přes majorovu nervozitu se jeho prapodivně křivé oči pokoušely o přísný pohled. Na Baštihlava byl tento pohled obzvlášť efektivní, proto se rozloučil a odešel zpátky do kasáren.
„Možná bych si měl dát městskou uniformu, anebo radši svou pouštní uniformu?“ přemýšlel Baštihlav u svých tří uniforem. Baštihlav si nakonec dal svou slavnostní uniformu, své oblíbené hodinky a vyšel z kasáren na velitelství. Tam se měl setkat se ostatními členy své mise. Velitelství bylo velmi blízko rezidence G.U. Hrabala a sídla první divize, známé jako G.U.H. soukromý policejní sbor. Jejich úkolem bylo hlavně potlačování stávek.
Baštihlav zatočil u G.U.H. soukromé věznice a spatřil brány velitelství. Běžel plný očekávání k bráně. Za ní byla vidět veliká mramorová anticky vypadající budova, která na sobě měla ve zlatém textu napsáno: „DON´T TREAD ON ME“. U brány ho strážci nakonec pustili a on uviděl sousoší šťastného davu, který nese trůn s přesnou replikou mistra Godwila ze zlata. Přesná byla od té doby, co mistr Godwil vyměnil své bývalé tělo z masa a kostí za své nové tělo ze zlata a drahokamů. Ale Baštihlav bohužel neměl čas obdivovat toto velké dílo sebechvály, a tak ji obešel. Pokračoval dál ke dveřím velitelství, obešel muže sedícího na schodech a vystoupal po schodech ke dveřím.
Dveře se pokusil otevřít, ale zjistil, že to nejde. Popošel proto k muži, který četl knihu na schodech a zeptal se: „Jste vy tady vrátný?“ „Ne,” odpověděl muž nervózně. Baštihlav se tedy podíval kolem sebe po nějakém jiném člověku a zeptal se: „Nevíte náhodou, kde je někdo, kdo by ty dveře mohl otevřít?“ Ale pak si Baštihlav uvědomil, že nervózní muž si přesedl na podstavec sochy. Baštihlav tedy šel k němu a stoupl si před něj. „Hele, nevíte…“ Začal se ptát, ale pak si všiml, že před sochou je zvonek, a tak na něj zazvonil.
Podíval se na dveře do velitelství, a pak na sochu davu a všiml si, že jeden muž v sousoší davu, nesoucí Godwila, se přestal usmívat. Baštihlav na něj zaměřil pohled, v tu chvíli socha otevřela svá mramorová víčka a podíval se na něj svýma lidskýma očima. „ÁÁÁáááa,“ zařval Baštihlav a spadl na záda. Nervózní muž se otočil dozadu, aby věděl, co se děje, a socha se otočila na něj. „ÁÁÁÁáááa,” křičel vyděšený muž, který byl znehybněn strachy. Socha vyšla ze sousoší a zaskřípala: „POTŘEBUJETE OTEVŘÍT!?” Vystrašený muž se už trochu uklidnil a odpověděl: „A… A-ano.” Socha ukázala na Baštihlava: „A VY!” skřípla. „Asi taky ano,” řekl nervózní muž, zatímco Baštihlav se na zemi pokoušel chytit svůj dech. Socha přešla ke dveřím, otočila se a vyskřípla: „POJĎTE!!” Vystrašený a nervózní muž vstal a přišel ke dveřím, Baštihlav se pokusil vstát, ale byl nesmírně vyděšený a celé jeho tělo bolelo. Pokusil se něco říct, ale nešlo mu to. Socha zaskřípala: „POTŘEBUJETE POMOC!?” Baštihlav ze sebe konečně dostal: „A-aano.” Než to dořekl, socha už byla u něho, vzala ho za hlavu, zvedla ho do vzduchu, a začala ho nést ke dveřím. Baštihlav se pokusil řvát, ale nešlo mu to. Baštihlav se pokusil dostat svoji hlavu z mramorových spárů sochy, ale nešlo to. Naštěstí vystrašený muž zařval: „PROBOHA, PUSŤ HO, vždyť ho zabiješ!” Socha ho tedy pustila a zamračila se. Vystrašený muž se nervózně zeptal: „Potřebuješ pomoc?“ „N-ne,” odpověděl vystrašený Baštihlav. „Ahha… Omlouvám se,” řekl nervózní muž.
Socha za nimi zavřela dveře a oni se ocitli ve velké místnosti. Baštihlav přikulhal k oknu a pozoroval, jak se vrací do svého sousoší. Hlasitě si oddechnul, když socha zavřela své lidské oči a začala se usmívat jako všechny ostatní sochy. Baštihlav si sedl na židli pod oknem a začal se uklidňovat.
Po nějaké době vstal ze židle, koukl se na své hodinky a zařadil se za nervózního muže. Stáli před velkým stolem, za kterým seděl starý vousatý shrbený stařec vyšší než tři metry. Tento stařec zkontroloval doklady nervózního muže a pak mu řekl, kam má jít. Nervózní muž utekl a Baštihlav popošel dopředu. Podal pánovi své doklady a papír, co mu dal major Olihněv. Pán si je začal prohlížet, a přitom se tiše chechtal pod vousy. Vysoký stařec se Baštihlavovi podíval do očí a začal se šíleně smát: „Chra ra rara ra r rrara, viděl jsi se tam s Pietrem, chra ra.” „Mohl bych vědět, kam mám jít?” zeptal se otrávený Baštihlav. „Chr, třetí patro první chodba vpravo, třetí dveře vlevo. Chrararaa raa, a ty máš být vedou…, ehrm ehrm.” Vysoký stařec vykašlal spoustu krve na místo, kde ještě před chvílí stál Baštihlav. „Uch… kdybych jenom měl na doktora…” řekl a vytáhl mop.
Baštihlav konečně došel do třetího patra. Vešel do pokoje a naproti viděl velký kancelářský stůl, za kterým seděl nesmírně svalnatý muž, vedle něho stál malý obtloustlý muž s brýlemi. „Zdravím, vy musíte být Baštihlav,” řekl svalnatý muž. „Ano, jsem,” odpověděl Baštihlav odhodlaně. „Chtěl byste nám vysvětlit proč jste přišel pozdě?” zeptal se svalnatý muž s úsměvem. „Ne, nechtěl bych,” odpověděl Baštihlav rozpačitě. Baštihlav se začal díval po pokoji, před stolem byli tři jiní lidé. Baštihlav si všiml, že jeden z nich je ten nervózní muž, kterého potkal u vchodu. „Můžete si sednout, Baštihlave,“ ukázal smějící se svalnatý muž na židli úplně vpravo. „On jim musel říct, co se stalo. Co když mě kvůli tomu nedají na misi?” přemýšlel paranoidní Baštihlav. „Tedy, když už jste zde všichni, můžeme začít. Víte vůbec, proč jste tady?” zeptal se usmívající se svalnatý muž. Všichni kromě zamyšleného Baštihlava odpověděli ano. Usmívající se svalnatý muž se otočil na Baštihlava a zeptal se: „Vy nevíte, proč jste tady?” „Um.., omlouvám se… já vím, proč jsem tady, jenom jsem se trochu moc zamyslel,” odpověděl Baštihlav v rozpacích. „Har har har,” zasmál se svalnatý muž. „Nebojte se o svou pozici, Baštihlave, nebyl jste vybraný pro svou sílu či statečnost, ale pro vaši neuvěřitelnou loajalitu k naší firmě.” Baštihlav se nervózně zasmál a podíval se na své hodinky. „Tak tedy abychom vás představili,” řekl usmívající se muž: „Já jsem Perfidiorám, mistr Hrabal mě zadal abych naplánoval vaši misi. A toto je Marnibáš, ten je váš účetní,” řekl usměvavý muž. „Toto je Vetuzalém, váš průvodce a převozník. Toto je Metronomomarie, voják, a tady je Čelistýn, váš překladatel a voják.” Baštihlav si uvědomil že ten nesmírně nervózní muž má být jejich překladatel. „A tady Baštihlav bude vedoucí vaší výpravy.” Všichni ostatní se otočili a uvědomili si, že tento člověk, který byl vybrán pouze pro svou loajalitu má být jejich vedoucí.
“Takže, vy s sebou budete mít 6 milionu tolarů, které musíte dostat do Babylonu. Tam s nimi Marnibáš koupí Obsidiánový Labyrinth, kde vy pak musíte zabít Nimroda. Nikdo se nesmí dozvědět o této operaci a nic se nesmí stát tady Marnibášovi, protože dostat takového účetního není levné. Chápete?” zeptal se Perfidiorám. Všichni odpověděli ano. „Tak tedy odjezd je zítra odpoledne. Nachystejte si, co potřebujete a setkání je tady. Můžete jít, tedy kromě Baštihlava,” řekl Perfidiorám a všichni kromě Baštihlava odešli. Perfidiorám se přestal usmívat: ”Baštihlave, mám pro tebe ještě další úkol.” „Ano?” „Pokud vás někdo po cestě zradí, budeš ho muset zneškodnit, dokážeš to?” zeptal se Perfidiorám vážně. „Ano, dokážu!” odpověděl Baštihlav s nadšením. Perfidiorám se znovu začal usmívat a řekl: „Dobrá můžeš jít. … Jo, a ještě jedna věc, budeš nám posílat dopisy o tom, co se děje.” Baštihlav zakýval a vyšel z pokoje. Baštihlav se podíval na své hodinky. „Jipí!” vykřikl šťastný Baštihlav a povyskočil si. Z dveří naproti vyšel Vetuzalém a řekl: „Pšíi, někdo tady chce spát.“ „Ty tu bydlíš?” zeptal se překvapený Baštihlav. „Jenom dnes.” „To ti povolili?” „Ne!” odsekl Vetuzalém a zabouchl dveře. „Možná bych měl informovat velitelství?” zamyslel se Baštihlav. ”Néé, jen by je to více stresovalo,” řekl si a odhopkal.
Odpolední slunce Baštihlavovi bylo nesmírně nepříjemné, obzvlášť s jeho velkým batohem. U brány ho pustili a on stál před sochou „Pietro” a přemýšlel nad plánem akce. Baštihlav přešel k oknu a otevřel ho. Vylezl na strom pod oknem, z něho skočil a chytil se parapetu. „Neočekával jsem, že tu budete tak brzy.” „Ale no tak, když už jste mně zaplatili, nechtěl jsem vás zdržovat.” povídali si Perfidiorám a Vetuzalém, když tu najednou se setkal pohled Perfidioráma scházejícího ze schodů a Baštihlava vlézajícího oknem do velitelství. „Har har har, dobré ráno, Baštihlave, to jsme se potkali na místečku, har har!” smál se Perfidiorám. Baštihlav vstal na parapetu a narazil svou hlavou o vršek rámu okna a řekl: „Ano pane.” Baštihlavovi se začala motat hlava, a tak si sedl na židli pod oknem. „Chraraa ra raa…” začal se smát vysoký stařec za stolem. „Tak, Baštihlave, jdeme ven počkat na ostatní, půjdeš s náma?” zeptal se Vetuzalém. „To jsem vůbec nemusel vlézt oknem?“ zamyslel se Baštihlav. „No jo, nemusel,“ idpověděl si. „Ano, půjdu,“ odpověděl Vetuzalémovi Baštihlav otráveně. Vylezl zpátky na parapet a vyskočil z okna. Z jiného okna vyšel Perfidiorám a Vetuzalém. Baštihlav si všiml, že pod tím oknem byly schůdky. „Ony ty dveře nejdou otevřít zevnitř?” zeptal se Baštihlav. „Ano,” odpověděl Perfidiorám s úsměvem. Baštihlav si v tuto chvíli uvědomil, že Perfidiorámovy nohy jsou tenké jako párátka.
Poté co všichni přišli, vypravili se do pouštního přístavu. „Hlavně dejte pozor na kamenného chodce, ten ponese všechny peníze.” řekl Perfidiorám s úsměvem a ukázal na 6 metrů široké placaté stvoření z pískovce, které nejvíce připomíná kraba. Vrch jeho krunýře je placatý až na díry na kůly, které na něm mají přidržovat dřevěné konstrukce. Zrovna na něho připevňovali sejf s šesti miliony tolary a přes něj kulatý stan. Kamenný chodec měl dvě velké oči, které byly udělány z několika lidských očí jako oko mouchy. „Mluví?” zeptal se Baštihlav. Na to Perfidiorám pokrčil svá svalnatá ramena. „Budete mít sedm velbloudů. Pamatujete si cestu?” zeptal se Perfidiorám. Všichni pokývli. „Dobrá, sbalte se na velbloudy a vyjeďte.”
Všichni si už všechno nabalili na velbloudy. Perfidiorám si vzal Baštihlava stranou, přestal se usmívat a zeptal se: „Myslíš, že to zvládnete?” „Ano.” „Mistr Godwil od vás očekává velké věci, nesmíte ho zklamat!“ řekl Perfidiorám. „Uhmh, jo jo.”
Baštihlav
Když jsme odjížděli, Perfidiorám už byl pryč. Kam asi šel? No nic, konečně už jsme za posledními chatrčemi a jsme na pusté poušti, i když je tu o dost větší vedro, líbí se mi to tu víc, protože nám už nic nebrání vidět zbytky Babylonské Věže. Vypadají malinkaté, když jsme od nich stovky kilometrů. Čelistýn a Metronomomarie zrovna odpočívali na kamenném chodci. „Hele víš, co jsem slyšel?” zeptal se mě Vetuzalém. Odpověděl jsem mu: „Ne, nevím,” protože jsem nevěděl. „Všechen tento písek jsou zbytky Babylonské Věže. …” „Uch uch.” Hlasitě dýchal Marnibáš, který vypadal, že na tom není zrovna nejlépe. „Potřebuješ pomoc?” zeptal se ho Vetuzalém. „Uch, už, uch, nemůžu, uch, jít dál,” oddechoval Marnibáš. „Tak se vyměň s Čelistýnem na kamenném chodci,” řekl jsem mu, ale on spadl na zem.
Godwil
“Už vyšli pane,” informoval mě Perfidiorám. Díval se do mých drahokamů, které byly na místě, kde jsem kdysi míval oči. „Výtečně, vskutku výtečně,” zaskřípal jsem. „Jste si jistý, že v Labyrinthu je stále ta superhvězda, pane?“ zeptal se pošetile Perfidiorám. Odskřípl jsem: „Ona tam určitě je, proč by tam Nimrod jinak zůstával!” „A jste si jistý že ten plán vyjde?” zeptal se hloupě Perfidiorám. „Vskutku, je to přece jenom můj plán.”
Baštihlav
Marnibáš umřel přesně 22 hodin a 56 minut potom, co jsme vyšli z Markopolis. Měl zástavu srdce. Já ho nechtěli pohřbívat, Marnibáš by určitě nechtěl zdržovat misi jenž sám Godwil poslal, Vetuzalém se mnou nesouhlasil, a ostatní řekli že by bylo lepší ho pohřbýt, prý že by bylo špatné kdyby vstal, přestože v takovém such jen tak někdo z mrtvích nevstane. Projistotu jsem vzal něco co měl u sebe jako jeho peněženku, knížky a samodřejmě jeho klíče i s klíčem od sejfu který jsem si schoval na krk, aby ho někdo neukradl. Nechal jsem mu jen jeho sbírku kapesních svatých knich a samozřejmě jeho hodinky. Nakonec po dvou hodinách a osumnácti mintách jsme vyhrabali dostatečne hlubokou díru, dokonce jsme se dostali až k starodávné, vyschlé hlíně. „Tak co? hodíme ho tam?“ zeptal jsem se unavení od hrabání písku. „Nedáme ho do rakve? Ať tam leží trochu důstojněji?“ navrhla Metronomomarie. Nedokážu pochopit proč jim na tom tak záleží, nepřipadalo mi že něco k Marnibáši cítili nějaký vztah ale mužu se plést má máma vždy říkala že nejsem zrovna empath. Vzali jsme jednu z našich osmi rakví a položili jsme ho do ní a položili jsme ho šest metrů hluboko. Zahrabali jsme ho a Vetuzalém mu dal nějakí nahrobek a mi vyšli. Stratili jsme tři hodiny a já mám poslat zprávu na velitelství. Proboha jak vysvětlím že ani den potom co jme vyrazili už nám umřel účetní! Asi to jen napíšu a u příští vesnice počkáme na odpověď. „Švíííi.“ Padá hvězda, se nám podaří jí chitit najdeme.
Pokračování snad někdy.
V příští kapitole uvidíte: Baštihlav dostane odpověď, tým zase vyjede a přepadnou je banditi.